Únor 2014

nevim, jak to nazvat. asi Itálie, ale to neni originální.

15. února 2014 v 22:10 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
Itálie. tyvole, to už jsem myslela, že mě nic nepřekvapí. a stalo se, a já tu teď sedim s otevřenym deníkem (má titul "Věci, který nenávidim s občasnýma vyjímkama na to, co nemam ráda", hhh so funny) a snažim se vzpomenout, co jsem za ten tejden dělala zajímavýho. nic.
když jsme přijížděli(devět hodin v autě, jak jsem to přežila, to nevim), všude byla mlha a bylo celkem stabilně hnusně v Rakouskejch i Italskejch Alpách. mimochodem, v Itálii jsou dost debilní benzínky. hodinový šplhání do kopce se asi vyplatily, protože když pominete ty hodiny mačkání v autě, nulovou viditelnost a vytáhnete z toho těch deset vteřin, kdy svítilo sluníčko, byl to kurva dobrej pohled. jo, až včera jsem si uvědomila, že ty hory mam před čumákem, a fakt se mi tam odsud nechtělo. pak jsem si vzpomněla na tumblr a youtube a všechno bylo pryč:)
pokoj byl příjemnej, prostornej a byl z něj hezkej výhled. to mě překvapilo.
v Itálii jsou narozdíl od Český republiky hrozně milí lidi. když sebou říznete na svahu (což se mi stalo jenom jednou, jsem na sebe hrdá), nezastaví dvacet čísel nad váma a nevohodí vás sněhem, ale zastaví před váma, zvednou vás a pokud jste tak skušený lyžaři, že se vám podaří rozepnout si lyže, oklepaj vám lyžáky a pomůžou vám se znova obout. přitom vás ještě naučí Italsky, protože jo, v Itálii nikdo anglicky neumí. když chtěj, abyste přeparkovali auto, protože tam nějak překáží, dojdou vám do pokoje a dopodrobna vám vysvětlí, proč ho potřebujou přeparkovat.
nadruhou stranu, tátovi tam někdo ukradl lyže.
za těch šest dní tam jsem se naučila asi tohle- je lepší někoho přejet, než být někým přejeta. mimo lyžování tam nebylo nic moc co dělat, takže jsem přečetla skoro celý Společenstvo Prstenu, což bych za normálních podmínek četla si tak, umm, celej život. a taky popsala milion stránek v deníku.
pátej den mě rodina donutila FAKT lyžovat. předtim jsem dvakrát sjela svah a dál jsem na to srala, protože na Aragorna nikdo nemá. a já ráda čtu.
pátej den mě donutili vyškrábat se na černou sjezdovku. já nevim, jestli je za to miluju, nebo nenávidim, protože (HÁ, PROŠLA JSEM SMRTÍ A MRAZEM A POŘÁD ŽIJU, dejte mi bílej plášť a říkejte mi Gandalf.), jo, ten sjezd byl děsivej, ale ten pohled z lanovky nezapomenutelnej. a člověka, kterýho nerozbrečel pohřeb vlastního dědy, nakonec rozbrečí pohled na Alpy, na terén, kterej nenávidí. oh god.
vždycky, když bylo hnusně, vzpomněla jsem si na našeho fyzikáře a řekla jsi, že má taky hnusný počasí, a díkybohu jsem ho tam nepotkala, ačkoliv mě v pátek varoval, že se tam určitě někde sejdeme.
vlastně, jak jsem tak seděla na tý lanovce, myslim, že jsem chápala ty lidi, který se vzdaj nějaký životní kariéry a celej život stráví v boudě pod lanovkou, kde strkaj lidem lanovky pod prdele. jo kurva, chápala jsem je.
takže, co jsem dělala poslední týden? nic.

i'm back.

7. února 2014 v 16:28 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
uhvusrhyiuhizbsvbhubvuhbhu jarňáky. Itálie. lyžování. tejden bez písniček a American Horror Stories. miliony a miliony držkopádů. biliony pokusů o zvednutí se ze sjezdovky. chci kapesník.
moje představa o nádhernym tejdnu bez lidí, zvířat, dementních projektech o věcech menších než jeden milimetr se rozplynula. krása.
rozplynula se už včera, o dějáku. jsem vážně zvědavá, jestli někde v tý Itálii chytnu wifinu. už takhle to nedávam ve škole, když neslyšim dlouho hudbu, netušim, jak to přežiju tejden. ale fakt, kdo přišel s tak debilnim nápadem, zakázat mobily v celym areálu školy? prostě seberte mobily idiotum a nechte žít psychicky narušený stvoření jedinym způsobem, kvůli kterýmu tu ještě jsou. NECHTE MĚ KURVA PUSTIT SI MUZIKU, dankešn.
minulej rok jsem měla 28 úžasnejch kámošů. vypnutej mozek. odpornej hudební vkus. sklony ke kopírování všeho co bylo "in".
teď je to všechno jinak, upřímně, za těch posledních pár měsíců za mnou nikdo... ale hovno, NIKDY za mnou nikdo nepřišel a nezaptal se mě, jestli je to ok. NIKDY. destroy yourself and see who gives a fuck. dalších 28 forem života, který mě poslaly doprdele s tim že "má krámy, nech jí bejt."
drazí spolužáci, mít krámy půl roku nejde, i kdyby to byla hezká výmluva a podklad k mýmu chování.
co mam udělat proto, abych mohla legálně zabíjet? dát se k mafiánum? možná. každopádně, už mam svuj deathnote. možná svejch 10 táců co šetřim utratim za fakt dobrej fetiš, budu přepadávat lidi na ulicích a střílet z kuličkovky v obchodech. nikdo mě nikdy nenajde, protože budu krást jedině v jednodílnym obleku umírajícího kuřete. to by bylo fajn.
oh god, proč tu vlastně jsem? nebaví mě to tu, bez připojení k internetu nežiju a školu projíždim. lidi si ze mě dělaj prdel, neumim mluvit nahlas, nemam tušení, jak si koupit lístek na vlak. přesto nějak nemam chuť to vzdát, možná proto, abych to těm bezmozkovejm individuim za dvacet let na třídnim srazu natřela. přijela bych tam v Range roveru, měla kvalitní sluchátka, dokonalý zelený vlasy, spoustu tetování a martensky. MARTENSKY. zase by si ze mě dělali prdel a pomlouvali, ale mě by to bylo upřímně uprdele, protože noacokurva? byla bych prostě perfektní sráč, srala bych všechny a na všechny, po všech stránká dokonalá, nejslavnější rocková hvězda na světě. a všichni by padli na prdel. a byla by to slušná řacha.