things are getting better. i think.

10. ledna 2014 v 19:18 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
uzdravuju se. nevím, čím to je, možná tím, že mi dnes přišel Lunapark a Carrie od S. Kinga. takže o hrdiny, oběti, příběhy, začátky a konce, o kterých jsem psala v minulém článku, mam postaráno. aspoň na měsíc, doufam.
dneska už mi stačil jenom jeden prášek Nurofenu, což je taky dobrý znamení, protože moje tělo se vyrovnává s bolestí hlavy. taky možná tim, že dnešek měl být poslední kaženínáladovej den, kterejch je boužel zima plná, takže myslim, že konečně začne sněžit. a začne leden, opravdovej leden, se sněhem a sněhulákama, andělíčkama ve sněhu, OPRAVDOVEJMA dlouhejma zimníma večerama se čtenim Společenstva prstenů a spoustama, SPOUSTAMA pytlíků ovocnýho čaje. těšim se na zimu, jako nikdy dřív, i když vim, že nebudu moct jezdit na skateau nebo chodit do lesa. což mi poravdě vadí, ale nadruhou stranu se nemůžu dočkat prvního hezkýho dne v dubnu, kdy bude všude plno bláta a já si obuju gumovky a podívam se z útesu dolů nařeku, uprostřed níž se bude rýsovat ostrůvek. a až kolem ní projede vlak, budu vědět, že mam hodinu a půl na to, dostat se za světla domů. vzpoměla jsem si, jak jsem v polovině Vánočních prázdnin byla na Šumavě. byl tam sníh, u silnice pět centimetrů a v lese ve stínu třicet. tam jsem se naposledy smála sama sobě a třičtvrtě hodiny jsem ležela ve sněhu. spíš na sněhu, byl totálně zmrzlej.
kurva, kde se vě mě ta pozitivita bere? ještě včera mi málem rupla hlava od bolesti a dneska tady píšu sluníčkářsky o tom, jak si v květnu zajezdim na skateboardu. možná se zase vracim do toho období "buduju si vlastní svět vy zmrdi, uvařte mi kafe a dejte mi pokoj", možná mi zase na mozku rostou sedmikrásky a ve snech jezdim na jednorožcích. zase si buduju ten perfektní svět s Haribo medvědama. jo, ty už jsem taky neměla sakradlouho. nevadí, teď je to skvělý, je to jako dobrá droga, na kterou mam recept jenom já, je vyrobená přesně na moje tělo a působí přesně v místech, kde mam slabou a světlou kůži. až mi tahle droga dojde, znovu narazim do toho zkurvenýho betonu, kterej mi celou dobu tuhne před xichtem. až si o něj rozmlátim hubu, bude všude spousta krve a vypadanejch zubů. a zase se najde nějakej dentista s ředidlem. a já se zase budu muset koukat, jak padam do sraček. a co když to už napotřetí nebude beton, ale nově udělaná asfaltka? zapadnu do ní, ona zatuhne a já už nevylezu. chci ten beton. A KILIHO.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Circle Circle | Web | 12. ledna 2014 v 2:01 | Reagovat

dáš mi recept na optimismus? teď v tomto divnojarnímlednu by se opravdu hodil (by the way, moc chválím za BMTH)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama