clocks.

9. ledna 2014 v 12:05 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
je mi zase na nic. už mě ani nebaví chodit po baráku jako duch a děsit ostatní členy rodiny. taky mě nudí sedět pořád v pokoji a koukat po stěnách. kdysi mi vyprávěly příběhy. teď mlčí, všechny ty příběhy už znam, nemají mi o čem povědět, dokud je nepřelepim, nebo mezi ně neumístim další obrázek, další mapu, další text písničky, nebo světelnej řetěz. teď mlčí, a to mlčení mi leze na mozek.


všechna alba, která jsem si koupila, už znám. znam pořadí skladeb, délku alba, jak je každá skladba dlouhá, kolik vteřin je mezi nimi, kdo je hraje, každý slovo- vim, co je napsaný zezadu toho alba, vim, co je napsaný v děkovný řeči. všechno, co jsem na nich chtěla objevit, jsem objevila. teď se nudim. chci další album, další skupiny, další písničky, další slova, další děkovný řeči. chci něco, v čem ztratim sama sebe. chci svojí Zemi-nezemi, Říši divů, Středozem, další hrdiny, nepřátele, princezny, skřety, draky, mluvící zvířata, čaroděje, trpaslíky, cokoliv. chci další knížky. spoustu knížek, tolik, aby mi vystačili do konce světa. chci kompletní Zeměplochu. další filmy, nekonečný filmy. víc režisérů, jako je Tarantino. další Pulp fiction nebo Inglorious bastards. chci toho tak moc? sama vim, že jo. ale tuhle otázku si neodpustim. ještě mi nepřišel ten Kili. už čekam dva dny. kafe neni málo, ale zase ne dost, aby mi vystačilo do konce života. navíc mi došel cukr a propadlo mlíko. Vánoční cukroví je jediný, co mi slouží jako obživa, i když si říkam, že s každym dalšim lineckym kolečkem se pozvracim. chci potkat někoho, kdo mi ukáže správnou cestu. kam? sama nevim. pryč z tohohle města? nejspíš. těšim se-a vážně tomu věřim-až si upřímně zazpívam But I won't apologize, for being different, I, I can, can be who I am, While they cover up the dead inside and now I feel so alive, for the first time, oh, and I feel, I feel so alive again, yeah.
zítřek je můj poslední den doma. o víkendu má táta narozeniny, takže pojedeme na oslavu ke kámošovi. vlakem. já do něj ale nenastoupim.
děsim se dne, kdy vstanu a bude mi zase na hovno. pustim si Low Roar, Sleeping with Sirens, Pierce the Veil, Black Veil Brides, Bring Me The Horizon, Of Mice & Men... cokoliv. a po poslechu těhle skupin mi bude zase na hovno. pustim si Hobita a bude mi zase na hovno. děsim se dne, kdy vezmu do ruky kytaru a struny mi nebudou znít, kdy i nejjemnější trsátko mi bude znít jako stádo slonů, kdy můj hlas bude znít jako unavená masožravá želva. to bude buď den, kdy oficiálně skončí můj život, nebo začne úplně nový. doufam v to druhý, ale věřim v to první. pak už budu sedět na studený zemi u sebe v pokoji s bezinkovym čajem v rukou. a koukat, jak mi na hodinách ubíhaj minuty.
nebo tak nějak, bude to mít pravděpodobně nudnej a nazajímavej konec.
a jak chcete umřít vy?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama