Leden 2014

and the snakes start to sing.

24. ledna 2014 v 17:00 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
vážně si myslíte, že mě to baví? fakt? tak to vás asi překvapim, protože mi to už leze krkem. moje nálada je pořád stejná, jako byla před pěti minutama, to že se mně na to zeptáte 10000000000000000x za den na tom nic nezmění. a když už, tak to kurvabrutálně zhoršujete. surpriiiicccceeeee!!!¡!¡! no, teoreticky jsem přežila tenhle týden. teoreticky. vysvědčení nedopadlo nejhůř, super. a zítra do Německa! fakt se těšim, takže teď si pravděpodobně skočim do krámu pro Monstra a zbalim si. a pak se pujdu učit děják, protože ďábel nikdy nespí, a písemku na další pololetí píšeme hned v pondělí:)))))))))))
to samý s francouzštinou a zemákem. jedna pozitivní zpráva v tomhle týdnu byla ta, že jsem se dostala do stálých pasažérů do Anglie, takže Londýne, těš se. a hádejte co, půjdu na olypijádu v angličtině. skvělý.
za čtrnáct dní hraju s divadlem. hlavní roli. fakt nevim, jak vystoupim před tolika lidma. shit. minule to bylo tak, že jsem se text učila den dopředu, ha. další skvělá zpráva je, že se zase blíží soutěže ve zpěvu, já tam kurvadopíče nechci.
co bych dělala, kdyby nebylo youtube? chcípla. žádný písničky, videa, nic. teď sjíždim danisnotonfire, all day all night. a mam novoroční předsevzetí-chci vidět všechna jeho videa. je prostě skvělej.
každou noc si pouštim Sempiternal. fakt každou. je úžasný, jak ve tmě toho slyšíte víc, než při denim světle. pak si říkáte "jaktože jsem si tady nevšimla tady tý kytary, tadytoho tónu a těhle bubnů?". btw, hraje mi to i teď, konkrétně písnička Seen it all before. což je na jednu stranu boží, ale nadruhou stranu smutný, protože už zbývaj jenom další tři písničky do konce alba.
chtěla bych se znova zamilovat do Bring Me The Horizon, takovej ten pocit neznáma. pocit, kdy jsem ze všeho nejvíc ujížděla na Shadow Moses:D je to senzační písnička. a jelikož teď hraje Antivist, napíšu sem MIDDLE FINGERS UP IF YOU DON'T GIVE A FUCK. protože jo, fakt jste mi všichni uprdele. jdu si pro toho Monstra, byebye.
už jenom Crooked young a Hospital for Souls. JÁ CHCI BONUSOVÝ ALBUM KURVA!

surviving this week.

20. ledna 2014 v 19:34 | Sandra Jean Johnson |  Diary.

jsem tady. to znamená, že se momentálně neučim nebo něco tak. prostě, po měsíci, co jsem nebyla ve škole, jsem zapomněla úúúúúúúúppppplllllněěěě v š e c h n o . no, naše třída se mi opět osvědčila, že jsme prostě kreténi. fakt mi přišlo, že teď už nikdo neumí pronést větu bez magického čísla 69. r e t a r d i . já tam nechci bejt, nedivim se, že jsem z nich tak chcíplá. smějou se naprosto debilnim věcem a všechno bez porna se jim zdá nudný. to už nikdo nepřemýšlí třeba o tom, kam pujde na střední, jak mu dopadly pololetky? ne, protože, no prostě, v dnešní době je normální bejt nezaměstnanej.

sweet motherfucker.

18. ledna 2014 v 12:01 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
nevim, jak začít tenhle článek. přesto si myslim, že by měl mít nějakej úvod, ať dlouhej nebo krátkej. lidi už mě vytočilil na maximální úroveň. neuvěřitelně me sere, jak každý půl hodiny mění názory, každej den se jim líbí něco jinýho, všichni maj neskutečný deprese a všichni jsou pesimisti. řadíte se k nim? fajn, v tom případě vás nenávidim. druhá věc je škola. nenávidim jí a přesto vim, že jí v životě budu kurva potřebovat, pokud se chci dostat tam, kam chci. debilní učitelé. proč mi nikdo nevěří, když říkám, že nemam oblíbenýho učitele? protože škola je přece fajn. všichni chodíme do školy rádi. co na tom, jestli tam máš nebo nemáš kámoše a ze školy samotný je ti na blití, do školy chodí každý normální dítě rádo. já nejsem normální a nejsem dítě. pořád říkáte, jak na věku nezáleží a pak z vás vyletí takováhle sračka. někdo 11ti letej může být rozumnější než vy. si to uvědomte.
proč mi rodiče říkaj, jak si mam opravit známky? pořád čekam na ten moment, kdy se mi bude hodit to, že znam ptáky otevřený krajiny. nastane někdy ten moment, chvíle prozření, cokoliv, kdy budu vědět, že jsem se to neučila jak píča celej víkend? proč mam znát něco, co nikdy v životě potřebovat nebudu?!
teď se dostávam k tý podstatný části. to já. jo, to já. já jsem ten zmrd, kterej se na vás vysere při první příležitosti, když vám napíšu, že mi chybíte, nemyslim to vážně, když si u mě vylejváte srdíčko, možná vam říkam jak všechno bude v pohodě, ale v duchu si říkam, jak jste všichni dementní. protože proč? protože fakt všechno bude v pohodě. u vás jo. já jsem ten zmrd, kterej si ničeho neváží a váží zároveň. neustále si protiřečim. lidi mi říkaj, že jsem drzá. ne, to jenom oni nejsou schopný přijmout, že se někdo umí vyjádřit, zvlášť, když je tak 2x mladší než oni. u vás bude všechno v pohodě. já si vždycky najdu něco, nad čim budu přemejšlet. na pohádky nevěřim, všechno skončí ve sračkách. říkaj, že mam vidět i to dobrý. kde?, když všude kolem mě jsou debilové.
až vy všichni budete bezstarostně umírat a odcházet někam k druhýmu břehu, zbudeme tu my. my, divný holky z blog.cz, bez blogů o krásnejch jarních střizích a letnim líčení. hezká budoucnost.
je rok 2014, rok kdy vyjde spoustu novejch alb, BMTH budou na Brutal Assaultu a Of Mice & Men pojedou na turná kolem světa. rok, ve kterym bude mít Quentin Tarantino další film a na konci tohohle roku bude poslední Hobit(ani nevim, jestli ho fakt chci vidět). takže, myslim, že motivaci pro přežití tohohle roku částečně mam. Let's live!!

burning news.

17. ledna 2014 v 15:38 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
takže, jak jste si možná někteří všimli, dělam si tu z toho extrémní deník. další extrém je, že to lidi fakt čtou, to mě zaráží, ale díky. tohle bude jeden z těch aktualizujících článků, takže si nebudu vylejvat srdce. pokud ale někdo čte muj blog pravidelně-pokud někdo takovej je-doporučuju přečíst.

1. přiblížily se pololetky. to neni hezký. nevim, jak to budu stíhat, každopádně sem nebudu házet dva články denně. taky už nemam tak trochu o čem psát, kdyžtak mi můžete napsat do komentářů o čem byste chtěli článek.

2. často se vás ptam na otázky typu "jak chcete umřít", "co vás nutí zamyslet se". ptam se proto, že mě to kurva zajímá a navíc mě to inspiruje k dalšim článkum, takže mi to prosim pište, dík.

3. smazala jsem 'growing up with bands', protože to byl sračkovej článek. jednou bych ho chtěla napsat na 90% spokojenosti, což se mi teď ještě vůbec nedaří. navíc mi to poslední dobou nemyslí. takže ho očekávejte tak... já nevim, za deset let?

4. založila jsem novou rubriku. ještě se nezobrazuje, ale jde asi o tohle: má název "these things makes me laugh" a budu tam cpát takovýty věci, který jsou tak debilní, že nevim, jestli se nadnima mam smát, nebo plakat.

btw. prej umře někdo z Počátků. v Ordinaci byla prej nějaká strašná bouračka, která údajně zmasakrovala víc lidí. já mam pocit, že se mi ty teorie nějak vyplňujou, nebo co:D kdybyste o tom věděli něco víc, tak mi to napište, mě se fakt na ten seriál nechce koukat.

jdu se učit děják, měsíc jsem nebyla mezi lidma a zítra máme party hard se sousedama, tak to chci stihnout. papa.

ŠOK! tragická smrt v ULICI!!!!

15. ledna 2014 v 22:28 | Sandra Jean Johnson |  These shits I hate.
jednou za rok zapnu televizi Nova s tim, že se možná jejich vysílání změnilo a že už nejsou tak sračková televize, jako dřív. omyl. so, po pár odvysílanejch reportážích o tragedii v Egyptě a uvádění milionu dalších podobnejch případů, který bylo natáhnutejch na 10 minut jsme se dozvěděli asi tuhle zprávu: manžel půjde na detektor lži. no páni! ovšem, po téhle tragické zprávě nás zasáhlo něco mnohem, mnohem tragičtějšího. a zasáhlo nás to rovnou u srdíčka. nějaká postava v seriálu, který si snad pamatuje Velký třesk, náhle zemřela. můj bože!!! co teď budou svobodné ženy v šatech, do kterých by se vešel menší slon... no ne... co si jen počnou?! koupí si další kočku?! NIKDO NEMYSLÍ NA OSUDY TĚCHTO NEBOHÝCH STVOŘENÍ!!! glum, glum!!! aa ne, já mam dost.

night.

15. ledna 2014 v 12:50 | Sandra Jean Johnson
a je to tady. byla jenom otázka času, kdy k tomuhle tématu napíšu článek. ten den nadešel.
btw, dneska se cejtim na dva články, jeden bude možná do these things i love., prepare yourself.

2/2

14. ledna 2014 v 16:13 | Sandra Jean Johnson |  Diary.

za poslední dny jsem zhubla. jakože dost. cítim to a je to na mě vidět. vidí to všichni, je to holej a krutej fakt. sere mě to, stejně tak by mě stralo že zase jim. jako bonus, jsem z toho unavená, víc, než kdy dřív.
sandra nežere. sandra hubne. sandra je až moc hubená.
mam pocit, jakobych vypila bělidlo, nebo sežrala koláč pečenej z pracího prášku. žere mě to zevnitř a za chvíli budu kostra. nebo ulita. a co mě vlastně žere? já sama sebe. jsem rozpůlená, nekompletní-jedna část miluje sama sebe. má důvody, je dokonalá, povrchní idiotská naivka, ovečkovatá kráva, bez starostí, všude spousta kámošů a perfektní rodina. rozmazlenej malej zmrd, ničeho si neváží. miluje všechno a nic. a ještě něco, ví to o sobě, ale nesere jí to, protože takovejch lidí je spoustu, že? je jich plná škola, plná rodina, obchody, internet, město, česká republika, evropa, svět, paralelní vesmíry a nekonečno.
druhá polovina je komplikovanější. vždycky je přítomná, ale stojí v pozadí. vždycky. když moje druhý já chválí kámoškam oblečení, který je hnusný, když říká, že se má fajn. sedí tam a nemluví. dřepí na prdeli a nenávidí všechny. považuje se za rozumnýho člověka, ale všechno jí to kazí ta sousedící píča, která umí mluvit. moje oblíbenější já, který nenávidí samo sebe, ví, že jednou se na ni všichni vyserou a když to neudělaj oni, udělá to sama. nenavazuje vztahy a mluví jenom tehdy, když je doma. doma je fajn, pohodlí. doma to zná. je to velmi silnej spojenec, ale ukrutnej nepřítel. rozmetá vás, proč? protože všichni jste idioti, i její druhá polovina je idiotská. stejně tahle rozumná polovina jednou vyhraje. lidi jí budou nenávidět za její odlišnost a jí to bude u prdele. jako všechno. moje řídící centrum jí fandí. jo a moje nenávistný já píše blog. je fakt moc pěknej:)
zprůhledněla jsem. před měsícem jsem měla tmavě hnědý vlasy, u kořínků černý. a teď? je to taková vyblitá směsice všeho a ničeho. umřely. mam znova ocelový oči. vidí zrkz vás, protože jste strašně průhledný, já taky, ale vy jste průhledný uvnitř. na mě možná vidíš žíly a kosti, ale pochybuj, že mě znáš z 50%. to nikdo.
pihy mě opustily. řekly si "vypadáš jak smrt, serem na tebe, adios" a vybledly. díky pihy.
melu sračky. slyšim to a slyší to všichni. jednou mě ty moje žvásty zabijou. to mylim vážně.
zase mam kruhy pod očima. ale nevadí mi. patří ke mě, nedokážu si je odmyslet. neberte mi moje kruhy. možná jsou to poslední, co na mě ještě neztratilo barvu.

how to cook a smile in six steps.

12. ledna 2014 v 20:10 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
ještě k názvu článku, nevim, jestli těch kroků bude vážně tolik. šestka bylo první číslo, který mě napadlo.
no. dostala jsem krásnej komentář ke článku things are getting better. i think., ve kterym se mě ptali, jaký je můj recept na optimismus. huh. po třech týdnech mozkovýho komatu mě to donutilo přemejšlet a fakt nevim, jestli to bylo dobře, nebo jo.
jaký je můj recept na úsměv?
dobře. fajn. je to muj blog, moje pravidla, moje krutovláda, moje hlava, muj počítač, všechno je moje muhahahahaaa. už se mi ulevilo.
takže, teď sem pravděpodobně vypíšu věci, který dělam, když si chci zlepšit náladu. jenom si myslim, že v tomhle jsem úplně obyčejná, takže nečekejte nic ve stylu "skupuju internetový obchody, nakupuju auta, garáže, koně, jednorožce, iPhony, tablety, duhu a nebe"

things are getting better. i think.

10. ledna 2014 v 19:18 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
uzdravuju se. nevím, čím to je, možná tím, že mi dnes přišel Lunapark a Carrie od S. Kinga. takže o hrdiny, oběti, příběhy, začátky a konce, o kterých jsem psala v minulém článku, mam postaráno. aspoň na měsíc, doufam.
dneska už mi stačil jenom jeden prášek Nurofenu, což je taky dobrý znamení, protože moje tělo se vyrovnává s bolestí hlavy. taky možná tim, že dnešek měl být poslední kaženínáladovej den, kterejch je boužel zima plná, takže myslim, že konečně začne sněžit. a začne leden, opravdovej leden, se sněhem a sněhulákama, andělíčkama ve sněhu, OPRAVDOVEJMA dlouhejma zimníma večerama se čtenim Společenstva prstenů a spoustama, SPOUSTAMA pytlíků ovocnýho čaje. těšim se na zimu, jako nikdy dřív, i když vim, že nebudu moct jezdit na skateau nebo chodit do lesa. což mi poravdě vadí, ale nadruhou stranu se nemůžu dočkat prvního hezkýho dne v dubnu, kdy bude všude plno bláta a já si obuju gumovky a podívam se z útesu dolů nařeku, uprostřed níž se bude rýsovat ostrůvek. a až kolem ní projede vlak, budu vědět, že mam hodinu a půl na to, dostat se za světla domů. vzpoměla jsem si, jak jsem v polovině Vánočních prázdnin byla na Šumavě. byl tam sníh, u silnice pět centimetrů a v lese ve stínu třicet. tam jsem se naposledy smála sama sobě a třičtvrtě hodiny jsem ležela ve sněhu. spíš na sněhu, byl totálně zmrzlej.
kurva, kde se vě mě ta pozitivita bere? ještě včera mi málem rupla hlava od bolesti a dneska tady píšu sluníčkářsky o tom, jak si v květnu zajezdim na skateboardu. možná se zase vracim do toho období "buduju si vlastní svět vy zmrdi, uvařte mi kafe a dejte mi pokoj", možná mi zase na mozku rostou sedmikrásky a ve snech jezdim na jednorožcích. zase si buduju ten perfektní svět s Haribo medvědama. jo, ty už jsem taky neměla sakradlouho. nevadí, teď je to skvělý, je to jako dobrá droga, na kterou mam recept jenom já, je vyrobená přesně na moje tělo a působí přesně v místech, kde mam slabou a světlou kůži. až mi tahle droga dojde, znovu narazim do toho zkurvenýho betonu, kterej mi celou dobu tuhne před xichtem. až si o něj rozmlátim hubu, bude všude spousta krve a vypadanejch zubů. a zase se najde nějakej dentista s ředidlem. a já se zase budu muset koukat, jak padam do sraček. a co když to už napotřetí nebude beton, ale nově udělaná asfaltka? zapadnu do ní, ona zatuhne a já už nevylezu. chci ten beton. A KILIHO.

clocks.

9. ledna 2014 v 12:05 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
je mi zase na nic. už mě ani nebaví chodit po baráku jako duch a děsit ostatní členy rodiny. taky mě nudí sedět pořád v pokoji a koukat po stěnách. kdysi mi vyprávěly příběhy. teď mlčí, všechny ty příběhy už znam, nemají mi o čem povědět, dokud je nepřelepim, nebo mezi ně neumístim další obrázek, další mapu, další text písničky, nebo světelnej řetěz. teď mlčí, a to mlčení mi leze na mozek.