ftughnguv.

31. března 2014 v 17:11 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
jak se máte? doufám, ze hnusně, ovečky moje.
celej měsíc jsem se měla fajn. dobře, ne úplně celej, ale myslela jsem, že to bude lepší, že už se to možná nevrátí. ale, něco vám řeknu, když to uvidíte jednou, tak se to bude vracet navždycky.
tak, teď jsem si zahrála na tajemnou. nemusíte se bát, zatím jsem nikoho nezabila. takže, co jsem vlastně viděla?
jo, to by byla přínosná informace, i pro mě. mám za to, že to byli lidé, teď nemyslím ty, kretý vidíte, když se podíváte z okna, myslím to lidský zmrdství a jeich vlastnosti, mám pocit, že už se na svoje "přátele" nikdy nepodívám tak, jako "předtím". asi je na čase vysvětlit pojmy "předtím" a "potom".
"předtím" nezačíná žádným datumem, ani žádným datumem nekončí. je to období poslouchání a přejímání, jestli víte, co myslim. ještě líp sedí "kopírování", protože jsem byla přesně, jako všichni ostatní, modrý kalhoty-žlutý triko-zelená mikina-adidasky; je-skvělá-mocinky-jí-miluju-bff-foreva.
asi mě teď chcete všichni sežrat, a ja se vám nedivím.
"potom" je doufám už trošku jiné, možná horší období. ne, nejsem skromná, to vám potvrdí každý, kdo mě osobně zná. tahle vlastnost se se mnou táhne už od narození, společně s ne-empatií a spoustou dalších věcí, který dělaj člověka člověkem. když si to uvědomíte, jste v piči. tenhle hnusnej moment uvědomění se svý vlastní podstaty trvá 30 vteřin a dělá větší bordel než atomovka. já ten bordel uklízela měsíc, někdo ho uklízí dva dny a někdo ho neuklidí nikdy. dámy a pánové, začala jsem myslet, a od tý doby mam špatný spaní.
pokračováni příště.
 

nevim, jak to nazvat. asi Itálie, ale to neni originální.

15. února 2014 v 22:10 | Sandra Jean Johnson |  Diary.
Itálie. tyvole, to už jsem myslela, že mě nic nepřekvapí. a stalo se, a já tu teď sedim s otevřenym deníkem (má titul "Věci, který nenávidim s občasnýma vyjímkama na to, co nemam ráda", hhh so funny) a snažim se vzpomenout, co jsem za ten tejden dělala zajímavýho. nic.
když jsme přijížděli(devět hodin v autě, jak jsem to přežila, to nevim), všude byla mlha a bylo celkem stabilně hnusně v Rakouskejch i Italskejch Alpách. mimochodem, v Itálii jsou dost debilní benzínky. hodinový šplhání do kopce se asi vyplatily, protože když pominete ty hodiny mačkání v autě, nulovou viditelnost a vytáhnete z toho těch deset vteřin, kdy svítilo sluníčko, byl to kurva dobrej pohled. jo, až včera jsem si uvědomila, že ty hory mam před čumákem, a fakt se mi tam odsud nechtělo. pak jsem si vzpomněla na tumblr a youtube a všechno bylo pryč:)
pokoj byl příjemnej, prostornej a byl z něj hezkej výhled. to mě překvapilo.
v Itálii jsou narozdíl od Český republiky hrozně milí lidi. když sebou říznete na svahu (což se mi stalo jenom jednou, jsem na sebe hrdá), nezastaví dvacet čísel nad váma a nevohodí vás sněhem, ale zastaví před váma, zvednou vás a pokud jste tak skušený lyžaři, že se vám podaří rozepnout si lyže, oklepaj vám lyžáky a pomůžou vám se znova obout. přitom vás ještě naučí Italsky, protože jo, v Itálii nikdo anglicky neumí. když chtěj, abyste přeparkovali auto, protože tam nějak překáží, dojdou vám do pokoje a dopodrobna vám vysvětlí, proč ho potřebujou přeparkovat.
nadruhou stranu, tátovi tam někdo ukradl lyže.
za těch šest dní tam jsem se naučila asi tohle- je lepší někoho přejet, než být někým přejeta. mimo lyžování tam nebylo nic moc co dělat, takže jsem přečetla skoro celý Společenstvo Prstenu, což bych za normálních podmínek četla si tak, umm, celej život. a taky popsala milion stránek v deníku.
pátej den mě rodina donutila FAKT lyžovat. předtim jsem dvakrát sjela svah a dál jsem na to srala, protože na Aragorna nikdo nemá. a já ráda čtu.
pátej den mě donutili vyškrábat se na černou sjezdovku. já nevim, jestli je za to miluju, nebo nenávidim, protože (HÁ, PROŠLA JSEM SMRTÍ A MRAZEM A POŘÁD ŽIJU, dejte mi bílej plášť a říkejte mi Gandalf.), jo, ten sjezd byl děsivej, ale ten pohled z lanovky nezapomenutelnej. a člověka, kterýho nerozbrečel pohřeb vlastního dědy, nakonec rozbrečí pohled na Alpy, na terén, kterej nenávidí. oh god.
vždycky, když bylo hnusně, vzpomněla jsem si na našeho fyzikáře a řekla jsi, že má taky hnusný počasí, a díkybohu jsem ho tam nepotkala, ačkoliv mě v pátek varoval, že se tam určitě někde sejdeme.
vlastně, jak jsem tak seděla na tý lanovce, myslim, že jsem chápala ty lidi, který se vzdaj nějaký životní kariéry a celej život stráví v boudě pod lanovkou, kde strkaj lidem lanovky pod prdele. jo kurva, chápala jsem je.
takže, co jsem dělala poslední týden? nic.

Další články


Kam dál

Reklama